NEBE NAD BERLÍNEM

Pozdrav z výletu, září 2022

Cestování po větších městech, památkách a muzeích jsem si v mládí užila, že už je vůbec nemusím. Dodnes jsem přesto vděčná za školní "japonské foto výlety" 20 staveb a 500km denně. Berlín jsem měla díky takovým třem rychlým návštěvám - vždy asi po 5 letech, ve škatulce "jiné takové město v Evropě není",. protože byl pokaždé úplně jiný. Kde jsem minule viděla holé pole, příště vyrůstaly rezidenční a vládní čtvrti. Moc mě ale nezaujal, kromě Reichstagu. Novou kupoli od Normana Fostera na starém říšském sněmu jsem obdivovala.

Když jsem letos v létě dostala nečekanou nabídku od kamarádky Káti na krátký výlet, věděla jsem, že musím. Někdy to tak je. Baví mě čas od času objevovat cizí město, jak se v něm žije a mluví. Proč je takové jaké je. A taky vidět na vlastní oči, jak v něm fungují stavby, ať už jsou nebo nejsou ověnčené architektonickými cenami.

Díky Kátiné pozvánce do malé skupinky studentů architektury, skvělému programu našeho průvodce Jirky, a především díky jeho velkému nadšení z tohoto města, jsem se 5 dní v Berlíně nezastavila. Přesné informace o historii, letopočtech, názvech budov, jejich autorů si každý najde na Wikipedii, mě letos v září zaujalo:

Funguje zde skvěle. Díky provázanosti podzemní a nadzemní dráhy, dalších busů a tramvají se dostanete relativně rychle a pohodlně z jednoho konce města na druhý. Aut není málo, nepůsobí však agresivně a hlučně, tak nějak plynou s pásy stromů. Všude je neuvěřitelné množství cyklistů, ve dne v noci. A kdekoliv si můžete půjčit kolo.

Všudypřítomné, poválečné, obrovské a dlouhodobé. Staví se mnoho let obrovské množství infrastruktury, čtvrtí, budov. Líbí se mi u významnějších míst fotodokumentace z doby před válkou, po bombardování a ze současné renovace, průběžně probíhající od války. Ty pohledy až mrazí, zvlášť dnes.

Vzniká už za císaře Friedricha II. v 18. století, který do zanedbaného hlavního města Pruska zve italské stavitele, holandské techniky a francouzské filosofy. Tím jej dostává mezi nejvýznamější evropská města. Líbí se mi náměstí, kde vedle sebe stojí kostel protestantský, katolický i francouzských hugenotů. Stejně tak množství řečí a národů dnes na ulici.

Jeho linku vidím všude. Jak pokračuje v nově postavených budovách. Například cenami ověnčená rekonstrukce Nového muzea na Museums Insel od Davida Chipperfielda z r. 2009. Princip zůstává, jen rukopis je soudobý. Jedno, jaká je u vás tradice, ale je fajn ji v určité formě držet.

Je tu skvěle vidět, "jak se dělá" městský dům. Jak se člení velký městský blok na sokl, patro a střechu. Jak rozčlenit velkou "uliční frontu". Jak také mohou vypadat okna v centru velkoměsta : ), bonusem jsou samozřejmě precizní zpracování kování, omítky, oplechování a všech detailů.

Přijde mi to tu jako příjemné a docela bezpečné město. Bezdomovci se soustřeďují pod nedalekým mostem. Nepřijde mi divné jet sama v noci metrem do hotelu. Káva je fajn, jídlo nabízí různé kuchyně a veganská nabídka je všude a inspirativní. Přesto abych přežila program a větrné nebe, si raději dám první večer v řecké zahrádce u ukrajinského kuchaře karibský rum a místní řízek. Taky večer šetří veřejným osvětlením. Decentně nasvícené monumentální památky se vynořují ze tmy, doprovázeny tu a tam skupinky muzikantů hrajících klasickou hudbu.

Krásný výlet.

Ps: ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem je krásně vidět, jak vypadlo město v 80. letech. Pustila jsem si jej po letech cestou domů v buse. Jeden anděl vysvětluje druhému, co jej na životě člověka láká. Jak je super zažívat všechny ty věci, co bolí. Někdy to velmi bolí, přesto je to super.